Moje zpověď...
S Anou jsem oficiálně začala, když mi bylo 18... bylo to, přesně na den, 11.6.2010. Tehdy jsem si nakoupila v Express Tescu, kde moje matka pracovala, horu jídla a vedle v DMku Fructolax žvýkací kostky. Asi je všem jasné, že jde o projímadlo. No, doma jsem do sebe nabouchla jídlo (piškoty, koláč, brambůrky atd..) a snědla skoro tři ty kostky projímadla... Následující den mi bylo tak zle, že jsem ani nemohla na praxi, ale to bylo v cajku, šéfové byli celkem v pohodě....
Tohle bylo tedy oficiální začátek, ale ten skutečný, prapůvodní začátek, je ještě o hodně let dál...
Já jsem nikdy nebyla tlustá, jako dítě jsem spíš měla problém nabírat, protože jsem často odmítala jíst. Taky, kdo by jedl ty blafy, co vařila moje vynervovaná máti... Můj otec, to je kapitola sasma pro sebe.. Alkoholik, nervák, psychicky vyšinutý jedinec, který měl zapotřebí zesměšňovat a ponižovat všechny a všechno. Dělal to z pouhé závisti a zášti, protože sám nebyl schopen naprosto ničeho... Jako dítěti mi nehorázně nadával a vyhrožoval mi násilím, když neudělám to a to, když si neuklidím (my Býci jsme hrozní bordeláři), když jsem nechtěla jíst, tak na mě s matkou řvali žer, nebo ti to našťouchám do krku a podobný nechutnosti.... Jako malá jsem tedy měla spíš podváhu, ale už tehdy, pamatuju si, že jsem měla odpor k tlustým lidem. Možná proto, že můj otec býval tlustý jako dobytek, nevím. Můj jediný argument na dotaz, proč nechci jíst byl, že nechci být tlustá jako jeden chlapeček, co jsem ho jednou viděla. Ale v podstatě to pravda nebyla, mě prostě jen nechutnalo. Kolínka s vajíčkem a salámem, nebo rejže se salámem, to je dle mého vrchol hnusu. A my, jakožto sociálně slabá rodina jsme to měli k jídlu pomalu denně.
Ve dvanácti letech jsem záhadně onemocněla vysokýma horečkama. A když píšu vysokýma, tak opravdu myslím vysokýma. Nejnižší moje teplota byla asi 38,4, nejméně jsem měla 37,2, nejvíc dokonce 41,9... Pamatuju si to jako by to bylo včera... V nemocnici na Bulovce, kam mě posléze poslala moje dětská doktorka, která už si nevěděla rady, jsem strávila měsíc. Potom jsem byla týden doma a pak mě přijali na dětské infekční oddělení v Krči, odkud mě asi po třech týdnech převezli na Karlov. To bylo někdy kolem Vánoc... Za tu dobu jsem hodně zhubla, z 52 kilo na 43, ale mě tenkrát štvalo, jak jsem vyhublá, ačkoliv jsem na tehdejší věk a výšku měla váhu normální. Po Karláku přišla dětská psychiatrie v Krči, kde podle mého měli zkoumat psychické symptomy mé záhadné nemoci. Až po létech jsem se od jedné nafoukané sociální pracovnice dozvěděla, že jsem na psychiatrii byla kvůli tomu, že jsem údajně vykazovala agresivní sklony. A to jen proto, že jsem jedné náně učitelce třískla dveřma, protože mě vytočila. Srala se do věcí, o kterých věděla naprosté hovno a dělala chytrou. Jak já jí nesnášela! U mě neměla vůbec žádnou autoritu, v jejích hodinách jsem se nudila a hlavně ona nedovedla kecat o ničem jiném, než o tom, jak dělá každý den cvik Pozdrav Slunci a jak je díky tomu děsně v pohodě. :D
Návrat zpátky byl hodně těžký. Ve škole mě kvůli mému pobytu na psychiatrii šikanovali snad ještě víc než předtím a přidaly se i, do té doby dvě moje nejlepší a jediné kamarádky. Do toho mi zemřela babička na rakovinu a já, která se do té doby bála smrti, jak čert kříže, jsem prosila babičku, aby si mě vzala k sobě. Bylo to opravdu strašné a zřejmě mě to poznamenalo víc, než jsem si pár následujících let myslela......
V osmé třídě jsem se kupodivu dost psychicky srovnala, ale také přibrala asi deset kilo. Na začátku osmé třídy jsem vážila 58 kilo a někdy koncem ročníku už to bylo 64, 68... Díky narážkám mojí vlastní matky, i nechutným útokům svého vypatlaného otce, jsem začala s hubnutím. Začala jsem jezdit na bruslích a cvičila sklapovačky a dřepy, ale jakmile jsem dvě kila shodila, hned mě to vhodilo do módu "super, zhubla jsem , už se zase můžu přecpávat." A že já se skutečně přejídala! A jak nehorázně! To, co jsem zvládla spořádat ve svých 14ti, bych dneska nesnědla, ani polovinu toho už dávno nejím.
V 15ti letech jsem zahodila rodinné předsudky vůči müsli a zelenině a začala se snažit jíst zdravě, ale moje neutuchající chuť na sladké mi to vždycky všechno zhatila.
V 16ti jsem měla první vážný vztah,to znamená i se sexem apod. S klukem už jsem chodila v 15ti, ale k ničemu víc než polibku nedošlo a navíc jsem s ním chodila jen týden, proto to neberu jako vážný vztah. S Tomášem jsem začala chodit víceméně z lítosti, jelikož mi vyprávěl, ajk ho každá holka vždycky poslala do prdele atd. No a já nechtěla být svině, ačkoliv jsem měla tisíc chutí to udělat taky.
Bohužel, jsem už nebyla ta průbojná holčička, která si nenechá od nikoho srát na hlavu a tak jsem do toho vztahu šla.
Původně jsem vlastně i doufala, že Tomáše po té první schůzce, kde byla ještě i kamarádka, která ho také viděla poprvé, už nikdy neuvidím, že to bude jako se všema jinýma schůzkama. Ale bohužel, nebylo. Průběh vztahu nebudu popisovat, ale jeho následek byl, že jsem se tři roky nemohla na chlapy ani podívat.
Původně jsem vlastně i doufala, že Tomáše po té první schůzce, kde byla ještě i kamarádka, která ho také viděla poprvé, už nikdy neuvidím, že to bude jako se všema jinýma schůzkama. Ale bohužel, nebylo. Průběh vztahu nebudu popisovat, ale jeho následek byl, že jsem se tři roky nemohla na chlapy ani podívat.
V té době jsem objevila Japonský rock a metal, začala jsem tak i chodit oblékaná (v té době jsem neustále lítala mezi emo a gothic stylem) a vybudovala si zpátky jakés takés sebevědomí.
Jenže... ani nevím, kdy to propuklo. Vzpomínám si, že mě v roce 2009 napadlo, že bych mohla být pro-ana. Taky se mi zalíbil Scene styl a já chtěla být ták krásně hubeňounká a kawaii, jako ty slečinky.
Napoprvé mi to moc nevycházelo. Načetla jsem si nějaké ty blogy (můj první blog, co jsem četla, byl blog slečny jménem Estrella, která měla velice pohnutý vztah se svojí matinkou, která nevěděla, co po dceři vlastně chce) a začala si psát kalorie do sešítku, ale moc jsem se v tom neorientovala a nouze mě z toho navíc vysekala. V té době mě živila víceméně moje nová kamarádka, za což se dnes velmi stydím, ačkoliv ona sam říká, že už je to promlčené. Já ale vím, že jsem ji tehdy trpěla jen kvůli kusu hnusného žvance!
A pak nastal rok 2010. Zlomový rok. Rok, kdy to všechno začalo natvrdo.
Některé chvilky z těch dnů jsou zachyceny na mém starém blogu sweet-kaya, který bych velice ráda zrušila, ale nemůžu se do něj dostat. Dávno jsem zapomněla mail i heslo...
Potom jsem pokračovala tady. V archivu je toho hodně k nalezení a někdy v letech 2011 a 2012 jsem si říkala, když sjem to četla "opravdu jsem na tom byla tak zle?" ... teď si tak říkám, jestli dnes na tom nejsem ještě mnohem, mnohem hůř-...
Je mi pomalu 22, dokážu chodit na brigádu do Kauflandu a jsem na pokladně, kde bych to dřív určitě nezvládala. Nebo bych si to alespoň myslela. Mám úžasného přítele, kterému na mě skutečně záleží a vidím mu na očích, že jeho láska ke mě není jen tak vylhaná, namluvená. Sere mě sice matka, ale koho by nesralo, kdyby s ní musel žít pohromadě v jedné místnosti. V podstatě se dá říct, že na první pohled jsem normální, dospělá žena, která má všechno už konečně pod kontrolou. Je relativně šťastná, má fajn kamarády a začíná se jí dařit i v oblíbené subkultuře. Ale ta žena... uvnitř skrývá jedno hnilobné tajemství.
A tím je anorexie....